Na světě nejsou nejkrásnější věci, ale okamžiky...

Červen 2009

Edgar Allan Poe - The Raven

23. června 2009 v 15:45 | Maky |  Básničky, texty a jiné zajímavosti
Vlastnoruční přepis z učebnice "Zrcadlo literatury".


Havran/Krkavec

K půlnoci byl čas nedlouhý,
bděl jsem sláb jak pápěr pouhý,
v mnohé silné staré svazky nořil oči zapadlé -
v dřímotě se hlava sklání, tu se ozve znenadání
jemné tiché zaklepání na mé dveře důkladné.
"Kdo to klepe," povídám si, "na mé dveře důkladné,
jenom jednou, víckrát ne."

Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto,
oheň z krbu vrhal zlato mezi stíny záhadné.
Po ránu jsem toužil činném, skoncovat jsem chtěl s tím splínem,
knihy se však halí stínem, stínem dívky uvadlé,
Lenora je rajské jméno té mé dívky uvadlé,
jméno navždy zapadlé.

A ten slabý, smutně stálý šustot od okenic zdáli
kdesi v duši děsí tak, že divný strach mne přepadne,
tlukot srdce ochabuje, hlas jen stále opakuje:
"Někdo venku přešlapuje, hledá dveře důkladné,
jistě venku přešlapuje, hledá dveře důkladné,
tak je to a jinak ne.

Po chvíli se duše vzchopí, bez váhání slova klopí:
"Pane," pravím, "nebo paní, chování mám příkladné,
přišlo na mne ale spaní, vaše jemné zaklepání,
vaše jemné zaťukání na mé dveře důkladné
málem neslyšel jsem ani …" Vrzly dveře důkladné,
venku ticho záhadné.

Jak zrak do tmy tmoucí zírá, úzkost sirá srdce svírá,
strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané,
z ticha, které duši leptá, ani hlásek nezašeptá,
Lenora - hned jméno šeptám - na mysli mi vytane,
Lenora ozvěna šeptá - na mysli mi vytane
jenom ta a jiná ne.

Zpět jdu mezi knihy svoje, duši plnou nepokoje,
opět slyším zaťukání, tentokrát už důkladné.
Jistě, teď to slyším více, někdo je u okenice,
zvědavý jsem převelice, jak záhada dopadne,
ztiš se srdce, hnedle zvíme, jak záhada dopadne,
větrem vzniká, jinak ne.

Otevřel jsem okenice a hle: náhle do světnice
krkavec se hrne z doby jistě dávno zapadlé,
nezaváhá, rozhlédne se, s pompou šlechtice se nese,
usadí se jako v lese nad mé dveře důkladné,
na poprsí Palladino nad mé dveře důkladné,
nepohne se, nespadne.

Ptákův vpád, ač pěkně prudký, v úsměv proměnil mé smutky,
ten jeho cit pro dekorum, ty způsoby vybrané!
"Opelichané máš peří, vždyť ti nikdo neuvěří,
že jsi krutý krvelačník, když máš peří sedrané,
jakpak v pekle říkají ti, když máš peří sedrané?"
Krkavec hned kráká: "Ne."

Měl jsem radost z téhle krásy, jak ta drůbež povídá si,
i když nebudou v tom asi žádné čáry záhadné,
nikdo nemá ani zdání, jaké je to pokochání
vidět ptáka, který kráká, zdobit dveře důkladné,
vidět ptáka na poprsí zdobit dveře důkladné,
jehož jméno zní snad NE.

Krkavec však klidně klímá na poprsí, odkud zpívá
to své "ne", co připomíná nářek duše spoutané.
Jistě po něm nezůstane ani pírko urousané,
mumlám: "Přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané,
zítra i ty opustíš mne jak naděje zklamané,"
Na to pták zas kráká: "Ne."

Hleďme, kterak přesně sedí jeho hbité odpovědi.
"Bezpochyby," povídám si, "tohle slovo nevzhledné
pochytil od svého pána, kterého postihla rána,
nelítostná, nečekaná, takže hoře bezedné
nutilo ho v beznaději, jenom hoře bezedné,
říkat na všechno hned »ne«."

Když jeho vpád, ač byl prudký, v úsměv proměnil mé smutky,
hned se neslo moje křeslo přede dveře důkladné,
pak jsem, opřen do sametu, probíral za větou větu,
abych zjistil, pročpak je tu ten pták z doby zapadlé,
duch děsivý, ďábel divý z doby dávno zapadlé,
který umí krákat "ne".

Chvíli dlel jsem v zadumání, slůvko nepromluvil ani
na ptáka, jenž na mne poulí žhoucí oči záhadné.
Myšlenky se v hlavě honí, hlava na polštář se kloní,
na ten samet saténový, co má vzory nápadné,
ONA už ten samet nový, co má vzory nápadné,
nepohladí, víckrát ne.

Tu se náhle line z dáli vůně jako z katedrály,
chvatná chůze cherubínu ve vzduchu znít zůstane.
"Lumpe," křičím, "konec snění, určitě to jinak není,
nesou nápoj zapomnění, po kterém tma nastane,
na Lenoru zapomnění po něm jistě nastane!"
Krkavec však kráká: "Ne."


"Proroku zla," povídám mu, ať jsi pták či upsán ďáblu,
pokouší se pokušitel zjistit, co zde zastane?
Nebo tě běs bouří jiných zahnal do zdí nehostinných,
sem do domu děsů divých. Pověz pravdu, satane!
Je snad, je snad v smrti cesta? Pověz, pověz, satane!"
Krkavec zas kráká: "Ne."

"Proroku zla," povídám mu, "ať jsi pták či upsán ďáblu,
kvůli nebi nebo Bohu, oba jsme přec křesťané,
řekni duši, co bol tají, zdali ve vzdáleném ráji
obejmu Lenoru-lásku, zda to někdy nastane,
obejmu svou velkou lásku, zda to někdy nastane?"
Krkavec zas kráká: "Ne."

"Buď to slovem rozloučení," vykřikl jsem v pobouření,
táhni tam, kde bouřemi je peklo s nocí slátané!
Ať tu nezůstane ani černé pírko tvého lhaní,
v samotě chci trávit spaní, kliď se z dveří, satane!
Vyjmi zobák z mého srdce, kliď se z dveří, satane!"
Krkavec zas kráká: "Ne."

Na mé řeči nic nehledí, stále sedí, stále sedí,
v pevné tělo Palladino zatnul drápy šeredné,
jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají,
lampy na zem promítají jeho stíny bezedné
a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné,
nezvedne už, nezvedne.


Překlad: Miroslav Macek


The Raven

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor", I muttered, "tapping at my chamber door -
Only this, and nothing more."

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; - vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow - sorrow for the lost Lenore -
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore -
Nameless here for evermore.

And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me - filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating,
"'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door -
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; -
This it is, and nothing more."

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you" - here I opened wide the door; -
Darkness there, and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore?"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!" -
Merely this, and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
"Surely," said I, "surely that is something at my window lattice:
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore -
Let my heart be still a moment and this mystery explore; -
'Tis the wind and nothing more."

Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door -
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door -
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore.
"Though thy crest be shorn and shaven, thou," I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient raven wandering from the Nightly shore -
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

Much I marveled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning - little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blest with seeing bird above his chamber door -
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as "Nevermore."

But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered - not a feather then he fluttered -
Till I scarcely more than muttered, "other friends have flown before -
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before."
Then the bird said, "Nevermore."

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore -
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of 'Never - nevermore'."

But the Raven still beguiling all my sad soul into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and door;
Then upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore -
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt and ominous bird of yore
Meant in croaking "Nevermore."

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamplight gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamplight gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!

Then methought the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose footfalls tinkled on the tufted floor.
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee - by these angels he hath sent thee
Respite - respite and nepenthe, from thy memories of Lenore
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Prophet!" said I, "thing of evil! - prophet still, if bird or devil! -
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted -
On this home by horror haunted - tell me truly, I implore -
Is there - is there balm in Gilead? - tell me - tell me, I implore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Prophet!" said I, "thing of evil - prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us - by that God we both adore -
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore -
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Be that word our sign in parting, bird or fiend," I shrieked, upstarting -
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! - quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
And the lamplight o'er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted - nevermore!



Pouťové - Lhotka u Mělníka

15. června 2009 v 10:09 | Maky |  Historický vlak do Lhotky u Mělníka
Úžasná fotečka z Lhotky, kde jsem bohužel nemohla být...